stupidní kecy

VZTEKÁM SE! HROZNĚ SE VZTEKÁM!

Protože mi nejde psát!

Já prostě nemůžu!

Může za to on. Tohle je už moc. Já už to nezvládám. Přemýšlela jsem, bude to rok .. BUDE TO ROK! Co jsem do něj zamilovaná, jako děcko. Bude to pár měsíců, co jsem si to připustila.

Ale už od začátku jsem zoufalá. Při vyslovení jeho jména, při jakékoliv vzpomínce. Jak asi může člověk vypadat, když si celý ROK jenom marně zoufá, a neví co dál?

Jako já.

Ne, že bych nebyla zvyklá.

Ještě NIKDY mi nic nevyšlo, ale tohle. Tohle je moc.

Navíc, když jsem se dostala do obodbí, kdy si KAŽDÝ okolo mě, každá kamarádka, každý známý najde přítele, přitelkyni. Všude okolo vídám vážné vztahy, zamilované hrdličky. VŠUDE!

To je to nejhorší. Kam se podívám, tam je nejménně jeden zamilovaný pár.

A co je vlastně ještě horší?!

Věty typu : "Tak co, máš už taky nějakýho přítele?" Anebo: "Neboj! My ti taky někoho najdem! Petr má spoustu kamarádů!"

Z toho je mi zle. Nejradši bych odpověděla něco ve smyslu: "Ale já nikoho nehci! Chci jeho! Jen jeho!"

Jenže ze mě většinou vyleze pouze nasupené: "Hmm..."

Musím! něco udělat!

Ale aby tu ZASE nebyl jeden nepatrný háček .. Má holku. Za další mě štve to, že jsem se rozhodla něco udělat až teď. Stačilo mi to o měsíc dříve, a cesta by byla volná. *