Zmojihlavy | Krásně se to píše!

Dneska je krásně.

Déšť, mlha, není to sice počasí, o které bych vyloženě stála, ale bylo to zase třeba. Aspoň pro mě určitě. Je mi dobře. Jo, kouše mě pořád ten divný pocit, že pokud něco neudělám, bude pozdě, ale nesmím se tím nechat unést. Mohla bych potom dělat trochu nesmyslné a zbytečné věci, respektive chyby. Počkám si.

Věřím na osud. Věřím, že když něco nějak má být, prostě to tak bude.. Věřítě na osud? Pokud ne, možná by se vám to vyplatilo. Je to totiž docela uklidňující. Tak trochu to omlouvá ten pocit, že nic nedělám. Říkáte si, ono se něco stane. Ono to tak bude. Nechám to v rukou osudu. A vaše svědomí je hned o něco lehčí.

Páni, to se krásně píše, jako už dlouho ne. Nehchi to přerušovat. Samo to tak krásně plyne. Nějaká tajemná síla mi vede prsty, snad to ani nejsem já..

Tak mě napadá téma na úvahu: Osud.

Namáte nějakou radu?

Ten osud možná stojí za zmínění, ale nechce se mi teď přemýšlet nad otázkami. Počkám, až se to rozleží, třeba něco vymyslím před spaním, ale musím si to hned poznamenat, aby to nedopadlo jako vždycky. Druhý den nevím nic. A to je kolikrát vážně škoda. Teda aspoň myslím.

Bude to tím, že jsem psala ten článek. Toršku jsem se rozepsala. Páni, možná bude v novinách, další krok ke keriéře. Ne, to byl vtip. Na druhou stranu co se týče takovýchto věcí, osud odkládám pryč. Toho musí člověk dosáhnout sám. Ale jestli tohohle, tak asi všeho.. Nebo ne? Měla bych něco udělat, nějakou nesmyslnou věc, ale prostě něco. Třeba pak budu mít na chvíli klid..

Budu končit, spěchám.

Krásněji se mi dlouho nepsalo, myslím, že se vracím do formy. To ovšem ještě neznamená, že až si tohle přečtu, neudělám hrozný ksicht a nevypnu to. Snad to dává aspoň trochu smysl. Milujte se lidičky, a pište!*