Svět zčernal...

Už mě to vážně sere..

Tohle je jako nějaká závislost. Není cesty ven.. Pořád dokola, jednou si myslím, že je to v pohodě, že řešení je na dosah, že už bude dobře. Ale pak mě zase něco srazí. Už ZASE.

Jako vždycky.

Neměla bych být šťastná, když vidím, že on je šťastný?

Zřejmě ne, protože nic takového necítím.

Cítím jenom hrůzu z zítřka, kdy budu muset zase poslouchat Perfect, jak je to s ním úžasně dokonalé. Nevím to sice jistě, ale myslím, že kdybych byla na jejím místě, snažila bych se o trochu soudnosti, a nepředhazovalo to pořád dokola.

Ale pořád ještě mám jí, tak moc mi pomáhá a chápe mě! CHÁPE MĚ.. To je to nejdůležitější. A ačkoliv už jí to musí otravovat, vždycky mě vyslechne. ♥

Jak dlouho už tohle trvá..?

Nedokážu normálně psát, cítím, jak jdu do kopru. Nejsem schopná nic napsat.

Jsem jako Yvonne Sanchez, když jsem šťastná, skáču metr nad zemí, když smutním, jsem "černá" a se mnou všechno okolo.

Nedokážu si říct : "On mi za to nestojí. Peču na něj." Já tohle prostě nedokážu.

Ještě k tomu všemu kocovina a nedělní večer. Ovšem nebudu si raději pokládat otázku, zda-li to může být ještě horší. Vlastně si nemám na co stěžovat..*