Dnešek, a vlastně i včerejšek byly velice emotivní dny..
Nejdříve bych ráda popřemýšlela, co je to za člověka, když vás svou buzerací dokáže dovést až k slzám a totálnímu zhroucení.. Psychouš, ano, psychicky velice nevyrovaný člověk, magor, zahořklý cynik..
Pane bože, abych takhle taky nedopadla. Ne, snad nehrozí.. Ale o téhle části se už bavit nehchi.
Totiž, víte jaké to je.. Když ve sprše zkoušíte svůj proslov, zpíváte Krajina posedlá tmou a najednou vám dojde, že člověk, kterého milujete je celý život před vámi? Míjíte ho, zdravíte, jste přátelé, znáte se od narození..
Prostě v té hlavě má být, a já ho z ní nedostanu. A co? Možná to cítí stejně.. Jenže, aby to nemělo háček, že..? Mám v hlavě pořád i JEHO.. Asi je to jen fyzický, ale s ním, je to něco jiného.. Asi je to tak, musí to tak být..
A chcete něco slyšet? Já to vím, už odjakživa..
Jak to tak čtu, zní to šíleně, vlatně tomu sama nerozumím.. Větší bordel jsem ve svých pocitech neměla ani ve vrcholné pubertě.. Haha.. No to je teda opravdu co říct.
Ráno bylo krásně. Přes noc pršelo, tak se snad bude sněženkám chtít víc ven..:)
Ta vůně po dešti.. Hlína, pole, stromy, do toho krásně zpívali ptáci.. Byla to krása..
