愛使人受傷

Nevěděla, proč. Copak to někdy věděla? Ne, nikdy.

Co se stalo? Udělala něco špatně? Hlavou se jí honilo tolik myšlenek, až si pomyslela, jestli je to možné, mít tak rychlé pochody. Ne, ta písnička už byla dávno pryč. Ne, už si ji nenotovala pořád dokola. Ne, už není vysmátá z ničeho. Ano, je opět zklamaná. Ale musí to vzdávat? Nemusí..

Vlastně neví. Má sakra ještě cenu něco dělat? Šla by se zahrabat, šla by ochotně s mexickými horníky, a už nikdy nevylezla na povrch země. Viděl ji, jak ho pozoruje. Jak ho hltá pohledem. Každý kus jeho těla. Zvlášť. Proč? Protože ho moc dlouho neuvidí.. Moc dlouho. A možná už nikdy nestiskne svaly ve svých rukou. Nikdy ho nepohladí. Nepověsí se mu kolem krku a nebude se nevázaně smát. Skoro o ni pohledem nezavadil. Bolelo to. Moc to bolelo. Už žádné komplimenty jako dřív. Je pozdě. Na všechno. Měla by si to uvědomit a jít dál. Ale ona není ten typ, co řekne nevadí a jde dál. Ne, ona ne. Spíš úplně naopak. Jentak od toho neodejde, její myšlenky k tomu budou směřovat ještě dlouho. Hodně dlouho.