Zmojihlavy | ein klein Kinder

 Tak tu sedím, v hubě lízátko od něj a pozoruji svůj odraz ve střešním okně.

To prohlížení sešitů ze základky mi nějak vnuklo myšlenku, že už jsem vlastně ta velká středoškolačka. Na to přeci čekám celé dětství. Až budu "dospělá".

Až budu chodit na střední, mít velká prsa, minimálně 170 centimetrů, dospělácké rysy v obličeji, přítele a něco jako rozum?

Mám jen toho přítele, tak kde ta "dospělost" je? 

Už po ní tak netoužím. A uvědomuji si, že snad nikdy dospělá nebudu. Nechci.

Chcete mi říct, že tím přijdu o tý bláznivý stavy, nápady na úrovni desetiletého děcka a to všechno šílenství okolo?

Tak to budu radši navždycky tohle malý dítě, co je už v druháku, a teď si uvědomilo, jak ten čas neskutečně letí. 

(A že ty prsa už mi asi nenarostou)    

Bože to je zas blábol.  *