Zmojihlavy | opět spolu

Takže čtvrtek, 1. 11.

Tak nějak jsem čekala, že cesta nebude úplně podle mých představ. Vycítila jsem to hned, jak jsem vylezla z vchodových dveří našeho domu a málem odletěla až na cestu. Ten vítr byl šílenej. A taky ty větve, co díky němu všude leželi (samozřejmě hlavně na silnicích).

Už po prvním přestupu neprobíhala cesta podle mých plánů. 

A nakonec.

Jo, ujelo mi to. A co já sakra teď? Měla jsem zůstat trčet někde, odkud bych se nijak nedostala domů?

Jasně že ne, musela jsem se za nimi prostě nějak dostat, a bylo mi v tu chvíli jedno, jak to udělám.

A tak jsem vyrazila do města, v němž jsem byla naposledy asi před deseti lety, a neměla jsem ani ponětí, jak vypadá autobusák.

Nakonec jsem dojela, i když jsem si v jednu chvíli myslela, že tam zůstanu trčet. Byl to blázinec, dorazila jsem o třičtvrtě hodiny déle, ale dorazila.

A pak začalo nahánění N. č. 1 přes silnici. Dál tajná návštěva ve škole. Setkání s Natalie. Vyzvednutí N. č. 2 (neboli TÉ, s níž jsme půl roku brázdily chodby intru). Potom skoro vykopnuté sklo v "mňam mňam",přejídání, otevírání kabinek v New Yorkeru, drby, kecání jedné přes druhou a vzpomínání na staré časy.

Dokonce i setknání s ní. (Takže už mi snad tolik nebude vyčítat, že nemám čas.)

A potom ta celodenní komedie.

Prostě jeden z mých oblíbených dní v týdnu strávený s těmi nejlepšími. ♥

Vůbec bych se nezlobila, kdyby jich mohlo být víc. Už se nemůžu dočkat, až se tam zase ukážu.. *

PS: nikdy jsem se do toho města netěšila víc.