Každé ráno je důvod proč vstávám jen to, že ty žiješ, a že jsi se mnou.
Což mě nepřestává překvapovat den ode dne víc, když přihlédnu k tomu, jak často je důvodem našich záchvatů smíchu moje demence. :D
Ale přesto, že jsem před tebou taková jaká jsem, neodrazuje tě to. Ani mě to, že jsi opravdový. Na nic si nehrajeme. Jsme to prostě my dva. Už ne já, ani ty. My.
Jsme jako nejlepší kamarádi, jako dvě malé děti ze školky, jako brácha se ségrou.
Předbíháme se, kdo dřív skočí do postele, pereme se, provokujeme se, smějeme se ..
Ale i líbáme do vlasů, na čelo, na krk a kde se dá. Díváme se do očí, mačkáme, mazlíme a objímáme z ničeho nic.
Tohle už jsou pocity silnější, než jsem já sama.
Leni, jen kvůli tobě jsem se snažila něco napsat. Ale jak vidíš, moc to nejde. Budu se snažit dál, aby jsi měla nějaké info, když jsi se konečně vrátila . :) *