Zmojihlavy | hej krásko, v červenejch teniskách!

Tenhle stereotyp mě zabije. Jednou opravdu jo.

Přijít, sednout, a čekat až půjdu spát. Jediné, co mě na tom baví a těší je psaní s ním. To, že vím jak jsi se měl, co děláš a na co myslíš. Od 15. října neuběhl snad jediný den, kdy bychom si nepsali. Na pár vyjímek, samozřejmě. Například naše vražedné lyžáky. To je vlastně asi jediný příklad.

Už jen dva dny a něco málo.

Těším se na pátek, na celý pátek.

Jak ráno vstanu, na tváři se mi objeví ten milovaný úsměv. Šťastný. Vyskočím z postele a odtančím až do koupelny. A bude mi jedno, že na mě všichni rozespale zírají, jak se u umyvadla kroutím, jak nedokážu klidně stát. Bude to jediný den, kdy budu snídat s úsměvem. Kdy budu o hodinách živá. Kdy vyběhnu až do třetího patra intru, popadnu tašky a nastoupím k tátovi do auta. Kdy budu celou cestu povídat, a plánovat, co si vezmu na sebe. A doma mi zabere neskutečně moc času, než se připravím. V autě budu hysterčit, že jsem určitě něco zapoměla ( u něj zjistím, že je to pravda ). Koupím si jízdenku, sednu, a pojedu. Rovnou za tebou. První zastávka, druhá. Moje srdce bude bušit, moje levá noha sebou bude netrpělivě cukat. Naposled si upravím vlasy a budu si užívat pohled z okna vlaku na město, které miluji. Kterým jsem dřív jen občas projela. Které teď znám více než dobře. Ty kopce, ta krajina, domy, blížící se nádraží .. Až budu stát u dvěří moje roztěkané oči tě konečně spatří. Usměji se, jako vždycky. Nadechnu se, vystoupím a půjdu zase vstříc tvé náruči, tvému polibku, tvému "ahoj" ..

Leni, jsem ráda, strašně, že jsi zase mezi námi .. :) Opravdu jsi mi chyběla. A hele, napíšu to taky. :D

MILUJU HO.

"Hej krásko, v červenejch teniskách!"

♥ *