Intuice - pád

S každým novým nadechnutím cítím bolest ve všech buňkách mého těla. S každým vydechnutím cítím tu zatracenou touhu. S každou slzou ztrácím naději. S každou vzpomínkou se mi zdá štěstí zase jako nedosažitelná věc. Slyšet od milovaného člověka větu: "Pořád jí miluju.", je jako vrazit si do srdce tupé nůžky. Občas musím předstírat smích, a když nepředstírám, chybí mi jiskření v očích. Není to "můj" smích. Nejsem to já. Připadám si jako za tlustým sklem, plným šmouh. Jako ve zlém snu, jen probuzení se nedostavuje. A ještě se nic nezlepšilo, protože mi dochází, že se nevzbudím.

Až teď mi úplně došlo, jak jsem mu tenkrát ublížila.

Zbyly jen sny, vzpomínky, a touhy. Jen vědomí toho, že to už s nikým nebude takové, jako s ním. U něj jsem neměla čeho litovat, jeho odchodem se mi vlastně ulevilo. Lukynovým odchodem jsem ztratila. Přišla o hrozně moc.

Ale nenechal mě dopadnout až na dno. Nepřišla jsem o všechno. Jeho opora, přátelství, důvěra a jistota mi zůstaly. A já se naučím žít "jenom" s tím. Zvyknu si, že budeme přátelé. Že až budu sedět vedle něj, budu jen sedět. Že každého objetí si budu vážit ještě více než dříve. Že na polibky už nemám právo. ( Že si zvyknu? )

Je to už týden, a ty zkraty v neděli byla moje intuice.

S ním jsem po týdnu cítila zlepšení, byla skoro zase schopná žít.

Ale měla jsem počítat s tím, že když je to všechno ještě lepší a krásnější, bude potom i mnohem hůř.

Ale tohle je prostě život. Chtěla bych říct, že mě už nic nepřekvapí, ale na to nemám nárok. Na to nemá nikdo nárok. A to mě děsí. Děsí mě, že už nikdy v nikoho úplně nevložím svou důvěru. Víc mě ale děsí, že vím, že to není pravda.

Mým hlavním cílem je teď Lukynovo štěstí a co nejmenší trápení. Jsem stejně sobec, protože mě těší, že s ní nemůže být. Ale ona neví, o co přichází. O koho. A já, egoista doufám, že jí to nedojde.

Chci dosáhnout toho, čeho dosáhl on u mě. Jsem mu dlužná.

A po dnešním setkání musím říct, jak se mi ulevilo. Je sice jednou z nejtěžších věcí sedět jen tak vedle milované osoby, a letmo se jí dotýkat, ale vždycky jsem byla zvyklá svoje pocity dusit. Dokud nepřišel Luky. Tak se to zase naučím. Jsem svým způsobem šťastná, že jsem o něj nepřišla jako o kamaráda. Že zůstal, že se nevytratil, neodešel.

Více slov zatím nemám.

PS: Leni, zavři tu pusu .. *