KLID

Musím se uklidnit.

Přestat vyšilovat, a absolutně zbytečně hysterčit a žárlit.

Jsem klidná.

Ty slzy předtím vůbec nebyly. Ty vzpomínky na bezstarostné prázdniny musím zahnat. Prostě už skončily, pohoda končí. Začíná škola, intr, taneční, musím začít něco dělat. Musím se přizpůsobit novým zvykům, novému životu. Musím si zvyknout.

Snáším to špatně, a nechávám na sebe zbytečně dopadat nesmyslné bludy.

Lukyn je prostě střelec. Potřebuje svobodu, pocit, že ho nikdo neomezuje. Sám mi to řekl. A taky řekl, že je mi vděčný za volnost, kterou mu dávám. Nechápu sice tak úplně, proč ten pocit potřebuje, ale je šťastný, když se cítí volný.

Vím, že mě miluje. Že mu chybím, a že mu mohu důvěřovat. To jsou přeci ty největší důvody být šťastná! A jak to tak čtu, derou se mi zase do očí slzy. Štěstí.

Neuvidíme se teď sice docela dlouho, ale musím uznat, že ta setkání po několika dnech bývají nejkrásnější. Právě ta mě přesvědčují o tom, že mě miluje, že mu chybím. Když se ke mě mačká, nepouští mě, mazlí se a neustále mě hladí po vlasech. A pak, když vidím ten jeho nejúžasnější pohled po tolika dnech, mám vždycky chuť rozbrečet se mu na rameno. Plakat štěstím a nepřestávat, děkovat, že mi ho osud připletl do cesty. Snést mu modré z nebe je málo za to, co pro mě udělal a dělá.♥