Den D

Je to tady, den, kdy odjíždím na intr.

K mému velkému překvapení, necítím ani strach, ani nervozitu ( zatím ), dokonce ani nejsem nijak otrávená. Zatím jen balím věci, o kterých si myslím, že budou potřeba. Půlka koupelny se vytratila. Zkouším oblečení na ty dva dny, jež se také záhadně vytrácí. Dvě už skoro plné tašky zřejmě nebudou konečnou.

Možná se i těším, na něco nového. Na nové lidi. Na město, ve kterém se bude konečně dát pořádně žít. Podnikat akce s Lukym, s ní, a doufám s novými přáteli. Tak krásně jsme se v tom městě všichni sešli. Odpoledne bude kam zajít, a tím nemyslím les, nebo louku. Třeba do čajovny, kterou jsem tam viděla. Nebo do kina. Jen tak, z nudy. Je to krásná představa.

Otevřela jsem si okno, a ucítila jak mi do tváře zavanul ten voňavý čistý vzduch. Možná jsem poslední dobou vážně tak měkká, ale vhání mi to slzy do očí. Ten svěží letní, horský vzduch, který tam rozhodně nebude. Ráno mě nebudou budit traktory, a kohout. Nebudu cestou na autobus potkávat toulavé kočky. Cestou ven zase srnky. MHD bude jezdit každých pět minut. Všude bude plno lidí, a většinu z nich uvidím jen jednou v životě. Když se s Lukym povedu za ruku, nebudu středem všech drbů.

Prostě mi to tady bude chybět. Těch krásných 15 let už nikdy nevrátím. Začíná mi další etapa života. Tak mi držte palce! *