Setkání

Dnes mě cosi donutilo vzpomenout si na naše první setkání s Lukynem asi po roce.

Hodně se teď opakuji, ale v předchozím článku jsem to odbyla.

Byla jsem hrozně překvapená, když vyjel na motorce a zastavil přede mnou. Zrovna on byl ten poslední člověk, kterého bych tam čekala. A nemám tušení proč. Nenamáhala jsem se upravovat si oči rozmazané pláčem, rozcuchané vlasy z běhu, ani padající kraťasy. Nejsem si ani jistá, jestli jsem ho pozdravila. Honilo se mi toho hlavou tolik, a on mě doslova zaskočil tím, že stál naproti mě a nabízel mi odvoz. Nevěděla jsem, kam původně chtěl jet ( musím se zeptat ), ale vím, že kvůli mě změnil plány. Mohl jet dál, nemusel vůbec zastavovat. Nebo třeba jen zamávat a pokračovat v cestě. Vždyť mě neviděl možná dobrý rok, a naše "přátelství" se omezovalo na pozdrav. Ale on prostě zastavil, a po mém rozklepaném a smyslu nedávajícím: "Dlouho jsem tě neviděla." si mě jen zvědavě prohlížel. Na narážku, že jsem ubrečená jsem nereagovala, a suverénně vlezla na motorku. Nešlo mi moc udržet rovnováhu, a málem jsme se překlopili. Jeli jsme, nevím jestli rychle, nebo pomalu. Objímala jsem ho kolem pasu, ale tak nějak odtažitě, odměřeně. Byl pro mě cizí. *