Zmojihlavy | Znovu, celé

Vím, že jsem půlku z toho už psala. Ale dneska jsem prostě přišla domů zapnula Open Office a začala psát. A pod prsty začalo vznikat tohle. Ulevilo se mi.   :))

Vzpomínám na ten pocit, jak mi bylo, když mi přišla ta sms. Čekala jsem něco úplně jiného. Nesložila jsem se hned. Protože si jen lhal, a já ti to sežrala i s navijákem. A tak jsem doufala, věřila, že se to vysvětlí, že se to ještě spraví. Nedokázala jsem se na nic soustředit. Jen jsem marně přemýšlela, co se proboha mohlo stát. Klepala jsem se a byla protivná. Kula jsem plán, jak ti to všechno vysvětlit. Ale nevěděla jsem, že vlastně nemá cenu se snažit. Že si jen vymýšlíš pohádky, že si jen tak moc ubohý egoista, že nevíš jak jinak to udělat. A tak si radši hrál tohle divadlo, kterým si mě ještě více zranil. Autobus zastavil, a já doslova vylítla ven. Takhle rychle jsem ještě doma nikdy nebyla, a také jsem tak rychle zase neodešla. Hodila jsem tašku do pokoje, a zase šla. Vlastně běžela. Nabrala jsem jasný směr k tvému domu, a bylo mi všechno jedno. Nemyslela jsem na to, co ti řeknu, ani co bude. Jen jsem šla, a ta cesta k tobě, byla nejdelší ze všech, které jsem absolvovala. A lhala bych, kdybych řekla, že jich bylo málo.

Začala jsem netrpělivě zvonit. Trvalo dlouho, než někdo otevřel. Nebyl to nikdo jiný, než ty. Tvůj výraz jsem viděla poprvé v životě. Pochopila jsem, že nejsem vítána. Bolestivá rána.

Zavřela jsem dveře, zevnitř, a sundala si boty. Chtěla jsem ti dát pusu, ale uhnul si. Další rána.

Nevím už přesně, co jsem ti řekla. Vím jen, že jsem tě celou dobu přesvědčovala, že jsem tě nepodvedla. A ty, zkušený herec, si hrál svou roli. Takhle dotčeně a raněně se tvářit, to snad neumí ani Leo Di Caprio! Měl by si dostat Oskara, za svůj výkon. Já ti ho totiž dokonale uvěřila.

Byl si na odchodu, a já ztratila veškerou trpělivost. Celou dobu jsme se jen dohadovali. Zvedla jsem se, a naštvaně si nazula boty. Chtěla jsem odejít, ale něco mě přesvědčilo, abych to udělala. Vrátila jsem se a řekla: " Miluju tě." Jen tak, suše. Pak jsem tě políbila na tvář, a odešla. Neohlížela jsem se, šla jsem. Cestou, směrem domů, ale na poslední chvíli jsem zahla jinam. Dávno už mi stékaly proudy slz, a já začínala hystericky vzlykat. Nebyla jsem zdaleka už tak klidná. Asi mi pomalu začalo docházet, že se to jen tak nevyřeší. Ale nepřipouštěla jsem si nic. Jen jsem zavolala jí, a brečela, a brečela. Utřela jsem si slzy, a rozeběhla se. Lesní cesta byla dlouhá, ale já ji přeběhla hned. Vypla jsem telefon a podívala se na rozklepané ruce, které byly černé od mojí řasenky. Stejně tak jako tváře. Začala jsem pomalu utišovat svoje hlasité vzlykání, protože jsem se blížila k vesnici. A také jsem zaslechla motorku. Jela přímo ke mně. Nebyli to ale kluci, kamarádi, za kterými jsem šla pro útěchu. Osobu na motorce jsem zpočátku nepoznala. Dojela až ke mně a zastavila. Na otázku, zdali chci svézt, jsem neodpověděla, a rovnou jsem nasedla. "Dlouho jsem tě neviděla." Řekla jsem udiveným tónem, a abych pravdu řekla, ani nevím proč. Chvíli jsem si Lukyna prohlížela a pak usoudila, že se dost změnil.

"Nějaká ubrečená..." Otočila jsem hlavu, a rozjeli jsme se. Zastavil, a já konečně uviděla kluky. Objala jsem oba kolem krku, a začala znovu brečet. Hned věděli co se stalo. Nenechali mě nic doříct, věděli to, řekl jim to. A konečně mi řekli, jaká je pravda. Jaké je tohle celé divadlo. BUM! Další rána. V tu chvíli bylo jasné, že se už nic nevyřeší. Že je konec.

Ve třech jsme šli a nesli vodnici. Slzy mi tekly proudem po tvářích, ale už jsem nevzlykala. Luky se zvědavě vyptával, a říkal že ani neví, že s ním chodím. "Chodila." Opravila jsem ho, a ten den to bylo moje z posledních slov. Nevnímala jsem nikoho kolem sebe. Šla jsem, prý jako tělo bez duše, a utírala proudy slz. Později už ani nešlo brečet. Sedli jsme si k vodě, a kouřili vodní dýmku. Zapálila jsem si první cigaretu po dvou letech a vše zapíjela vínem, ale očekávané ulehčení pořád nepřicházelo. Luky mě fotil, instinktivně jsem si zakryla obličej. Něco řekl, a já ho šepotem, neskutečně hnusně odbyla. Jedna z mnoha věcí, kterých dnes lituji. Po celou dobu jsem nemluvila, jen seděla a dívala se do země. Asi po hodině mi zapípal mobil, čekala jsem sms od ní. Ale v textu stálo: "Taky tě miluju! =( L." Další rána, kterou jsem ještě stále nepochopila.

Když jsem přišla domů a dobalila si, byla jsem celá neskutečně otupělá, možná alkoholem, nebo prostě tím, co se dělo. V hlavě byl stále jen on.

Cestu do Itálie mám mlhavou, po prášku jsem hodně spala. Vlastně jsem celou dobu tam trpěla takovou letargií. Spala jsem pořád, nebo jen seděla, a četla si staré sms, prohlížela fotky. Celá dovolená nestála za nic, každou chvilku mě přepadaly myšlenky na něj a následovaly depky. Snad jen to slunce mě drželo při životě.

Po návratu domů mě čekala rozlučka s mou třídou, která proběhla celkem dobře, a to asi z toho důvodu, že jsem se prostě opila jako prase. Ještě před tím jsem se sešla s klukama, a k mému překvapení přišel i Lukyn. Tenkrát mě začalo napadat, že vlastně není tak špatný.

Druhý den, když jsem se dostala z kocoviny jsme šli ven znovu. Luky neskrýval radost, že mluvím, a když mi dával takzvaného "šota" strčil mi jazyk do pusy. Dnes mi to přijde neskutečně vtipné a roztomilé. Všechno se semlelo, a já druhý den s nepříjemným pocitem zjistila, že spolu nejspíš chodíme. Jenže jsem stále milovala jeho, a věděla jsem, že Lukynovi ubližuji. Vše se jen potvrdilo, když jsem se setkala s ním. A druhý den došlo k tomu, k čemu nikdy nemělo. Nemohla jsem s Lukynem dál zůstat. S hrozným svědomím a ještě horším pocitem jsem se s ním rozešla. Bolelo mě u srdce, když jsem viděla, jak se trápí. Ale ten den mi řekl, že je tu pro mě, a že mi pomůže.

A od té doby, ještě svůj slib neporušil.

Stále na mě den co den padaly depky. Od začátku prázdnin jsem byla s Lukym každý den. Stali se z nás nerozluční přátelé, kteří si pomáhali, a říkali všechno. Najednou jsem bez něj nedokázala být ani den. Postupně se o mě dozvěděl všechno, a já o něm. Takhle to šlo do půlky července. A pak v jeden den, jsem mu seděla na klíně. Nevím, co se stalo. Podívala jsem se na něj, zrovna jsme se oba něčemu dosmáli. Přiblížila jsem k němu hlavu, a začali jsme se vášnivě líbat. Ty polibky byly hladové, oba jsme je potřebovali. Pak už to šlo dál všechno samo.

Po týdnu jsem se vzbudila. Tedy přesněji řečeno, vzbudila mě sms od Lukyna. Po přečtení mi okamžite do obličeje vnikl úsměv, a já si najednou, z ničeho nic řekla. "Já už ho asi nemiluju." Nevím, jak to tak najednou přišlo. Jen mi to připomělo situaci ve sprše. ( To jsem si řekla: " Já ho asi miluju." - ironický smích-)

Když jsem to nadšeně řekla Lukynovi, řekl větu, kterou nikdy nezapomenu.

"Věřím ti. Už mě nikdy nezklameš." *