S tebou ... Aneb moje vyznání ♥

Přečetla jsem si úžasně krásný článek u Colorky, a dávám se taky do psaní.

Můžu mít třeba od rána hroznou náladu, může mi být špatně, kazit se všechno okolo. Mít neskutečnou depku z končících prázdnin a být naštvaná na kamarádku. Vypadat vážně hrozně, a taky se tak cítit.

Ale vím, že jako každý den napíšeš, a jako každý den se sejdeme na našem krásném místě.

Stále s docela špatnou náladou kráčím lesem. Za tebou. Celý den je mlha a prší, jsem ráda, že vidím deset metrů před sebe. Vlasy, se kterými jsem si dala záležet už dávno zvlhly a ztratily tvar.

A pak se v mém zorném poli konečně objevíš ty. Něco mě píchne u srdce. Vidím jenom černou siluetu zahalenou mlhou. Stojíš, opíráš se o kolo. Máš na hlavě kapuci, a si neskutěčně krásný a sexy. Jediné, co je v té mlze vidět opravdu zřetelně je hořící cigareta, kterou pokládáš k ústům a pak smyslně vydechuješ kouř. Pootočíš hlavu a všimneš si mě. Típneš cigaretu, a jdeš směrem ke mě. Mě se hlavou honí jen to, že ti zkazím celý den svou otravnou náladou. Konečně ti vidím do obličeje. Máš hozenou ofinu nahoru, a voníš až ke mě. Už v téhle chvíli pro mě existuješ jen ty. Nevnímám nic jiného. Jdu, a jediné po čem toužím je polibek. Když ho dostanu, všechno je úplně pryč. A když dodáš: "Sluší ti to." A obejmeš mě. Jsem v sedmém nebi. Choulím se k tobě, a jsem v bezpečí. Zářím štěstím, a úsměv už z tváře nesmažu. Srdce blaženě buší, a já toužím zastavit čas. Pozoruji tě, tvoje velké, modré oči. Tvoje malé a úzké rty. Jak se pohybují, jak mi něco zaujatě vykládáš. Máváš při tom rukama, ale nepřestáváš mě objímat. Tvůj sladký a zároveň mužný obličej je jediný důvod, proč chci zase žít. Proč můj svět zase chytil barvy. Tvůj hlas mě vždycky neskutečně nabije energií, a hladí mě u srdce. Máme tolik stejných zálib, ale při tom jsme každý jiný. Doplňujeme se, jako rozinky a oříšky v čokoládě, jako propan a butan. Patříme k sobě. Vím, že i kdyby se něco pokazilo, kdyby se mělo stát něco, co tohle všechno ukončí, budeš pro mě tady stále. Jako ten nejlepší přítel, tak, jako si byl do té doby, než jsem se zamilovala i já. Vím, že tě svým způsobem nikdy neztratím, a už jen to je důvod, proč tě miluji. Proč jsem si dovolila tě milovat. Už bylo tolik chvil, kdy jsem ti to chtěla říct. Ta dvě slova. A vím, že dlouho to už trvat nebude, a já to řeknu.

Stejně tak, jako si ty říkával: "Mám tě rád, šmudlo." Když mi bylo nejhůř. A potom už, i když nebyl důvod. Jen tak, mezi řečí si to řekl. A mě to hřálo u srdce. Hřeje doteď. Jednou ti tohle dám přečíst. Abys věděl, co si pro mě znamel, co pro mě znamenáš, a co už navždy znamenat budeš. A to si zasloužíš. Jen s tebou, jsem takhle šťastná. S tebou je to jiné. Vím, že ti můžu napsat i zavolat kdykoliv. Vím, že se na tebe můžu ve všem spolehnout. Že mi vždycky pomůžeš, a že tady pro mě vždycky budeš. Věřím ti, a vím, že bys mě nikdy nezradil. Nikdy mi nelhal, a nedělal ze mě blbce. Nemyslela jsem si, že takhle ještě někdy budu nějakému klukovi důvěřovat. Po tom, co mi udělal on. Jenže u tebe to prostě vím, že si mojí důvěru zasloužíš. Ale stejně nikdy nesplatím to, co si pro mě udělal. Nebýt tebe, stále se utápím v depresích, stále jen přežívám. S tebou žiji. *