No tak teda po včerejším celovečerním přemýšlení jsem si založila blog. Vlastně jeden už mám a večer jsem na něj vložila jeden ze svých hlubokomyslných článků, byl napsán v polospánku a lehkém oblouznění láskou. Rovná se- byla to hrozná slátanina. Mísily se tam keci o NĚM, škole a o tom jak sem hrozně chudinka opuštěná. Asi po půl hodině jsem to smazala, ale už dva lidi to přečetli..(!) Řikám, a sakra. No nic nevadí bylo to o hovně. Dochází mi, že jsem vlastně ještě nic nenapsala... Jo včera tady byl ještě jeden článek! Ach! Jak ten mi pomohl! To byla úleva! Celej den ve škole mě to hrozně dusilo. O matice jsem vzala papír a napsala pár řádků. Protože kdybych to neudělala, nejspíš bych začala křičet, mlátit a brečet. Byl to děsnej tlak! A pak doma jsem napsala dvě strany o ničem... Slíbila jsem si, že všechno budu mazat, kdyby tohle někdo od nás přečet... Byla bych v ... Ano, tam. Jenže po usilovném snažení mi to nedalo, jentak to smazat. Přinutil mě k tomu až příjezd otcův. A proč vlastně ten tlak? No, asi po devadesát miliontý jsem se zabouchla, jenže je o deset let starší. To je vše, víc zveřejňovat nebudu. Jsem s tím, co jsem právě napsala dost nespokojená, ale vlastně ani nevím, co se má na takový blog psát. Nejspíš úvaha o něčem, co mě za den napadne. V souvislosti s tím mě napadá, že si budu muset dělat poznámky, já starý dobrý sklerotik. No budu končit, stejně to nikdo nepřečte. Pa!*
