hltám, nasávám, neztrácím ...

Dnes jsem vystřídala snad všechny nálady, jež existují. I ty, které ještě nikdo nepojmenoval.

Jestli je pryč moje krize?

Tak to nevím, jen jsem měla potřebu napsat vám to. :D

Ne, za jisté, že si dělám srandu.

Byla jsem venku s foťákem. Po tak dlouhé době. Celkově jsem si připadala dost divně, protože jen tak venku (sama) jsem nebyla hodně dlouho. Jsem teď zvyklá chodit jenom s ním .. Ach bože! Podržte mě, nebo z té židle spadnu! Tak mě napadá, neměla bych mu začít říkat nějak jinak, než on ..? Přece jenom, je to trochu ohrané, a abych se přiznala, lehce mi to připomíná ty doby .. Atomovka, depky .. Však víte .. A tak to bude .. Maličký? :)) Nikdo nemůže vědět proč, ale já to vím.

Když jsme u té atomovky, depresí, smutku, touhy .. Za celý měsíc jsem se ještě nestihla pozastavit a zamyslet. A tak to dělám teď. Kde je velká díra obřích rozměrů? Kam se poděla to nevím, ale už nebolí, necítím jí. Není. Skleslou náladu, depku jsem měsíc nepoznala. A touha? Ta je pořád, ještě větší. Když už jsem ochutnala. Ale tak je to se vším. Shrnu-li to, je mi dobře.

A to je dobře. Tak mě napadá, chtěla bych odkázat na jeden článek.Já to věděla. Opravdu jsem to věděla. Bylo to schované strašně hluboko. Ale bylo to tam.

Pořád se bojím, že něco zakřiknu. Cítím na vlastní kůži křehkost toho všeho. Hltám, nasávám, neztrácím ani minutu .. S ním Maličkým .. A možná .. Všechno zlé je pro něco dobré.