Sejde z očí ...

... sejde z mysli.

Známé pořekadlo, které až podezřele často používají staří lidé. Myslím, že je to hlavně z důvodu jejich vlastních zkušeností. Stejně tak jako co oči nevidí, to srdce nebolí. Obě tato pořekadla jsou až smutně pravdivá. Na mě (bohužel?) teď nesedí ani jedno. (Což nemohu s jistotou říct o tom druhém.)

Osobně mám zkušenost s oběma, ale chtěla jsem se zaměřit na sejde z očí, sejde z mysli.

Jelikož ještě před dvěma měsíci jsem si hopsala a klidně říkala : "Asi jsem se odmilovala. Dlouho jsem ho neviděla, už mi na něm nezáleží."

Bůh ví, co by bylo dnes, nebýt toho plesu. Třeba bych si tady nezoufala a ...

Stejně by se to stalo, jenom déle, nebo jindy.

Moje hopsání radostí vzniklo tím, že jsme se několik měsíců neviděli. Bydlíme sice ve stejné vesnici, ale když to prostě nevyjde, nemusíme se vidět vůbec.

Jeden ples, jeden tanec, jedno slovo, jedno objetí, jedna pusa ..

A vše bylo zpátky.

Aniž by se někdo zeptal, jestli bych to tak chtěla.

A od té doby? Všechno se vrátilo do zajetých kolejí, s jediným malým detailem. Je to ještě horší.

Připustila jsem si, že ho miluji.

Jsem zoufalá milionkrát více, chci ho nesčetněkrát více.

Snad nikdy jsem si nepřipadala TAK bezmocná, tak .. prázdná. Jako kdyby mi něco chybělo. Čekám, ale jak dlouho ještě půjde tohle vydržet ..? Zná někdo odpověď? *