Zmojihlavy | KEC

Co má člověk dělat, když je mu neskutečně zle? Zle z někoho?

Sakra proč pořád tak nabourává mojí důvěru v něj?! Proč všechno tak kurví (omlouvám se za to slovo, ale tohle fakt nejde!)..?!

Celou dobu se zhluboka nadechuju a vydechuju s dojmem, že potom se mi bude dýchat lépe. Jenže ono to nepomáhá. Pořád cítím tlak, a je mi hrozně. Prostě vážně zle.

Dobře, možná ne tak uplně z něj. Ale z toho zklamání. Nechci vypisovat všechna ta sprostá slova, ale vážně je mám chuť křičet do světa..! Z celých plic. A u toho brečet. Do něčeho mlátit a kopat. Já už sem skoro byla v normálu! No jasně, sjíždim sice jeho profil denně nejmín stokrát. Opravdu nic nového mě tam nemůže překvapit, ale stejně pořád píšu jeho jméno a prohlížím fotky, a úplně mimoňsky čumím na : "ve vztahu s..."..

Děsím se a zároveň nemůžu dočkat dne, až ho uvidím.

Zítra mě čeká výslech všeho.. A až budu chvilku mimo, zazní nenáviděné: "Neboj, však ti taky někoho najdem!"

A já odpovím: "Hmm..." A v hlavě budu křičet: "Sakra já ale vim, koho chci! A netoužim po super ůžásným a dokonalým klukovi! Chci jeho, i přesto, že znám většinu jeho chyb.." A víte co to znamená? Že v té sprše to nebyl omyl, vážně ho miluju. Jenom jsem to nevěděla. On je tak blízko, a já to ani nevím.. Co se to se mnou děje? *